17.2.2021 Petr Pospíchal

Každých sedm minut a pět sekund zemře na koronavirus jeden z nás. Údaje z posledních dnů, v nichž počet zemřelých stoupá, jsou opravdu takto tragické. Další zemřelí se objeví ve statistikách nadúmrtí, které budou dopočítány s několikatýdenním zpožděním.

Tento sedmiminutový interval nezahrnuje žádné oběti dopravních nehod, jak se nám snažil nedávno namluvit ten pán, který je z důvodu náhody ministrem zdravotnictví. Pro porovnání: dopravní nehody v České republice připravily v roce 2020 o život celkem 460 lidí. I to je mnoho a jsou to velmi smutné příběhy, svým počtem ovšem v docela jiném řádu. 

Prožíváme nyní období, v němž jsou dobré zprávy vzácné. Jejich čas jistě zase přijde, teď se ale musíme podívat realitě pěkně zblízka do tváře. Máme za sebou několikaměsíční zkušenost, kdy jsme si nalhávali, že situace je lepší, než skutečně byla. Že jsme na dobré cestě. Že hůř už bylo. A že si zasloužíme normální Vánoce. Že máme taky různá práva, třeba právo lyžovat na přeplněných svazích nebo se scházet a navštěvovat se. Současná situace by nás tedy neměla překvapovat. Je logickým důsledkem předchozího chování naší společnosti. Naději nesmíme hledat v dětinském popírání skutečného stavu věcí. 

Nynější počty obětí v naší zemi jsou mimořádně tragické. Píše-li jeden z velkých českých informačních webů o situaci v Brazílii pod titulkem Jako když spadne atomová bomba. Covid v Brazílii sílí, dopad bude globální, je to popis přiměřený rozsahu tamní tragédie.

My bychom si ale mohli jen přát, aby u nás řádila, obrazně řečeno, pouze ta atomová bomba z titulku. Bohužel je třeba říct, že u nás je — vůči počtu obyvatel — zemřelých dvojnásobek. A to jak v celkovém počtu obětí, tak i v počtech těchto dní, které jsou v Brazílii po velkém růstu počtu obětí v posledních třech týdnech obzvláště tragické.

Ve Spojených státech amerických uspořádal prezident Biden v minulých dnech velkou smuteční vzpomínkovou akci za oběti koronaviru. Zemřelých tam dosud je celkem půl miliónů, a vždy se dodává, že nejvíc na světě. Českých více než 23 tisíc dosavadních obětí podle oficiálních statistik snadno porovnáme, počet odpovídá 730 tisícům obětí v USA. Pojem „nejvíc na světě“ tedy patří k celkovému počtu zemřelých v naší zemi. Přijměme tento fakt a nepokoušejme se ho přesouvat do vzdálených zemí. Máme jen smůlu? Kdepak, smůlou to není. Nedokázali jsme si vynutit přísná opatření v době, kdy byla nezbytná.

Kdyby každý den spadlo nad naší zemí dopravní letadlo standardního modelu Boeing 737, ba ne, to si vůbec neumíme představit. Právě tolik obětí nyní denně umírá na covid-19. 

Prožíváme katastrofu, kterou nesmíme zlehčovat ani v náznaku. Je to tragédie, jakou si budou výstražně připomínat i pokolení, která přijdou po nás. Připustit si to je zkouškou naší odvahy a našeho smyslu pro realitu. 

Popírání jako obranný reflex

Je třeba mít jisté pochopení pro všechny, kteří si rozsah následků a rozsah tragédie nepřipouštějí. Obranný mechanismus mají lidé jako biologický druh ve své přirozené mentální výbavě. Je to clona, která nám lidem dovoluje dále žít — navzdory neštěstím, pohromám či válkám. Bez ní bychom se stěží mohli nadále starat o živobytí, o rodinu, o svoje vlastní bezpečí. Snažíme se nepřipouštět si nebezpečí a uzavírat se před špatnými zprávami. My lidé potřebujeme naději a je dobře, že se její náznaky snažíme objevit i v krajně obtížných situacích. 

Přesto máme říkat a psát, jak se věci ve skutečnosti mají. To je druhý pól našeho přirozeného lidství. Varujeme se navzájem před nebezpečím, voláme do okolí, jestliže se cítíme ohroženi. 

Moderní společnost musí umět s těmito ze své podstaty protichůdnými přirozenými postoji zodpovědně pracovat. Nezlehčovat hrozby, umět se rozhodovat k opatřením, která odpovídají vážnosti situace. Nezvyšovat hladinu strachu, ale účinnými omezeními potlačovat reálné ohrožení. Toho nelze dosáhnout jinak než snížením komfortu naší každodennosti. 

Omezení, která máme a musíme strpět, jsou připomínkou skutečnosti, že jako jednotlivci nejsme na světě sami. Však bychom úplně sami ani nedokázali žít. Na sobectví nemáme právo. Naopak máme právo, ba povinnost, upozornit ty, kteří věří ve svou vlastní nesmrtelnost, zatímco smrtelnost druhých je obtěžuje. Každé naše porušení pravidel může někoho stát život, nebo třeba jen — dá-li se to vůbec takto říci — nekonečné dny v bolestech. 

Počty, údaje a statistiky ohledně pandemie působí odtažitě a na leckoho i málo srozumitelně. Ale jsou tím nejdůležitějším poznatkem, který máme. Tím poznatkem, který může zachraňovat životy, protože nám umožňuje pochopit, co se bude dít zítra, za týden, za dva týdny, ba i za měsíc. A tomuto pochopení přizpůsobovat své rozhodování. Údaje jsou ale také neúprosné. 

Respekt k faktům

Z počtu nákaz lze počet budoucích úmrtí odhadnout velice přesně, stejně tak počet pacientů s těžkým průběhem onemocnění. Křivky grafů se nelámou nečekaně, vždy jsou plynulé a jejich ohyb je pozvolný. Lze podle nich dobře předvídat, co se bude dít. 

Věřit v brzké rozvolňování je stejně pošetilé, jako věřit pověrám z dávno minulých staletí. Jednou z příčin současné katastrofy je ochota příliš mnoha lidí uvěřit pandemickým pověrám těchto měsíců. Tyto pověry jako fata morgana předstírají blízký zdroj vody, ačkoliv ještě daleko za obzorem je pouze sucho. Písek, žár a zase sucho. 

Chceme-li se vyhnout další vlně nákaz, nemoci a umírání, nesmíme žádné rozvolňování v nejbližších týdnech připustit. A měli bychom vypískat všechny, kteří to budou navrhovat. Když ne kvůli jiným, tak alespoň kvůli sobě. Lidé budou na tuto nemoc umírat ještě dlouhé měsíce. Jen se neví, kteří to budou. Může se stát, že mezi zemřelými budeme my sami. Já nebo ty. Většina z těch, kteří už nejsou mezi námi, si tuto krutou možnost nepřipouštěla. Jenže naše lidská existence je křehká. Naše životy se v tomto čase kymácejí na velmi tenké, bouřlivě rozhoupané niti. 

Počty a údaje platí, zatímco dojmy a pocity teď nepomáhají. Snad nám současná tragédie pomůže pochopit, že mezi názorem a výkřikem, který se za názor vydává, je zásadní rozdíl. Ne všechno, co někoho napadne, je názor. Společenská debata se nesmí opírat o náhodné, nekompetentní nápady a výroky, nýbrž o poučená a zodpovědná fakta podložená názory lidí, kteří za ně ručí svojí osobní pověstí. Jen tak můžeme napříště řešit společenské krize, jen tak můžeme plánovat budoucnost, která bude v našich rukou. Jen tak se můžeme propracovat k budoucnosti, v níž umírání bude opět v naprosté většině přirozeným koncem našeho vyměřeného času. 

Zatímco dočítáte tento článek, zemřel jeden z lidí kolem nás na komplikace spojené s koronavirem. Měl své blízké, kteří ho anebo ji měli rádi. Bude jim chybět. Dva další byli během vašeho čtení přemístěni v nemocnici mezi pacienty v závažném stavu. Tři další byli přijati v akutním stavu do nemocniční péče. Šest jiných dostalo oznámení o pozitivním výsledku testu. A dalších osm se nakazilo, aniž by u nich nákaza vyvolala příznaky onemocnění. Přesto však mohou onemocnění dále šířit. 

Strach nás zraňuje a oslabuje. Nechci posilovat strach, protože nesmíme ztrácet naději. Chci připomenout, že lhostejnost a sobectví zabíjí. Bohužel doslova.

Text byl v plném znění převzat ze internetových novin Deník Referendum.

Sdílejte výzvu!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *